Pověsti

Zvěřinečtí Rytíři

Na místě, kde stával Zvěřinec, jsou dnes jenom hromady kamení. Staří lidé z Bud, vesničky pod hradem, vypravovali, že hluboko pod troskami jsou rozlehlé sály a v nich ukryté poklady. Hlídají je spící rytíři. Je to prý ohromné vojsko, které se spojí s šiky z Blaníka, až bude naší zemi nejhůře.

Jeden mužský z Bud se vracel od muziky. Byl právě pod hradem, když náhle uslyšel podivný zvuk. Zdálo se mu, jako by vycházel odněkud ze skály. Co to asi může být? Nedalo nu to a přiložil ucho až ke kameni. Z hloubi skály uslyšel řinčení zbraní, ržaní koní a nespočet mužských hlasů. Jako by uvnitř tábořilo veliké vojsko.

Hajný z blízké hájovny měl poslat srnce do panské kuchyně. Věděl o pěkném kousku, který se pásal na pasece pod hradem. Vypravil se v noci na čekanou. Měsíc svítil jako rybí oko a v okolním lese bylo ticho takřka kostelní. Hajný se posadil do mech a čekal. Najednou zaslechl, jak se kdesi sype kamení. A za chvíli zacinkaly podkovy. Pohlédl ke hradu a zkoprněl. Ze skály se pomalu vynořoval rytíř na bílém koni. Byl v plné zbroji, s taseným mečem v ruce, přichystaný do boje. Pomalu stoupal sutí vzhůru. Na okraji strmé skály zarazil koně. Zdvihl hledí přilby a hleděl dlouho směrem k Miličínu, nedává-li tamní lev znamení, že je čas vyrazit české zemi na pomoc. Po chvíli přízrak bledl,tratil se, až zmizel jako obláček páry.

Soused Tipta z Bud si umínil, že těm povídačkám přijde na kloub. Když slunce zapadlo, vypravil se nahoru hlubokým lesem ke zřícenině. Ve skalní stěně uviděl světýlko. Vycházelo z okénka, kterého si za bílého dne nikdy nevšiml. Nahlédl dovnitř a spatřil rozlehlou klenutou síň. Na stěnách visely meče a kopí. Kolem ležely přilby a štíty. Tiptovi zvědavost nedala. Překonal strach, obezřetně otevřel okno a vstoupil dovnitř. Z komnaty vedla dál chodba osvětlená loučemi. Vydal se po ní, až došel do dlouhé konírny. U kamenných žlabů spali ve dvou řadách vraníci, bělouši i ryzáci. Jeden hezčí než druhý. V životě tak krásné koně neviděl. Vynadívat se na ně nemohl.

Ve veliké síni za konírnou spali rytíři. Bezvousí i šedobradí a všichni v železných plátech na plecích. Dopočítat se jich nemohl. Po špičkách prošel kolem nich do posledního sálu. Tam byly veliké hromady zlata a stříbra. Všechno se lesklo a třpytilo, až zrak přecházel.

"Tolik bohatství! Mít alespoň jeden kousíček toho zlata," zaváhal.

Když však všichni tvrdě spali a nikdo si ho nevšímal, odvážil se a sáhl plnými hrstmi do nejbližší hromady. V tom světlo zhaslo a něco obrovského a silného ho pevně uchopilo za krk. Jako peříčko ho to zvedlo vzhůru a neslo kamsi tmou. Potom ho to postavilo zprudka na nohy. Až nyní se odvážil otevřít oči. Bylo ráno a on stál u hradu právě v těch místech, odkud prve uviděl v okně světlo. Na víc nečekal. Vzal nohy na ramena a upaloval z lesa.

Doma našel ženu ve smutku a děti celé uplakané. Nebylo divu, vždyť byl celý rok pryč a všichni si už mysleli, že někde bídně zahynul.

Zvěřinecký poklad

Je tomu už dávno, co na vysoké skále poblíž Jesenice stával hrad. Střecha kaple byla prý pobita stříbrným plechem. Jakmile vysvitlo slunce, leskla se jako zrcadlo a zářila daleko do kraje. Takové bohatství přivodilo zvěřineckým pánům spoustu nepřátel. Když byl od nich později hrad dobyt, uprchli Zvěřinečtí podzemními chodbami do bezpečí. Předtím však ještě ukryli zlato a stříbro, které s sebou nemohli odnést. Poklad je snad dodnes schovaný někde pod základy kaple.

Jednou se tam vypravila na chrastí teta Sbíralová z Bud. Vázala si klacíky do úhledných otýpek, a jak šla lesem pořád dál, dostala se až ke hradu. Tam uviděla na hromadě kamení ležet malou truhličku. Dřevo bylo stářím celé zčernalé a hustě porostlé mechem.

"Aby to tak byl poklad!" blesklo tetce hlavou.

Neodolala a natáhla ruku, že si truhličku potěžká. Ale kdepak ta! Ani obě ruce tetce na to břemeno nestačily. Označila si místo větvičkou a kalupem pro pomoc. Ušla jenom kousek cesty a potkala souseda Petříka. Slovo dalo slovo a Petřík hned, že jí s tou tíhou rád pomůže. Znamení spolu našli snadno, ale po truhle se dočista slehla země. Jenom od hradu ještě zaslechli, jako by někdo vlekl po kamení něco těžkého. Ale než tam doběhli, nebylo tam živáčka.

Podruhé zase Chabr z Úlehle stavěl stodolu. Něco dříví se mu nedostávalo a peněz také neměl nazbyt. Nu což, lehká pomoc. Porazí si na panském, aby hajný nevěděl, a bude pomoženo. Vybral si pěkný smrk, a když ho položil, natáhl se sám do mechu. Pohodlně odpočíval. Pojednou uslyšel tklivou, tichou hudbu. Linula se odkudsi ze zříceniny. Posadil se a promnul si oči. Vida, opodál stojí dřevěná truhla a z ní vychází ta krásná hudba. Potěžkal truhlici. Byla jako cent. Jak ji pokládal zpátky na zem, něco v ní zacinkalo. Chabr se rozhlédl napravo i nalevo; nikde nikdo. Rychle ji celou přikryl chvojím a běžel domů pro trakař. Když se s ním vrátil, nebylo už po truhle ani památky.

Dva dobrodruzi z Nových Dvorů se domluvili, že zvěřinecký poklad najdou. Jedné příhodné noci se vypravili na hrad. Našli místo, které si už předem vyhlédli, namalovali kolem sebe svěcenou křídou veliký kruh, rozžali dvě voskovice a začali kopat. Při prvním úderu motykou se zdvihl strašný vichr. Skučel a vyl a zněly z něho hrozivé hlasy. Strachy se jim řinul pot po celém těle, ale kopali dál a modlili se přitom ke svatému Kryštofovi, patronu pokladů.

Nikdo neví, co se potom na hradě hrozného událo. Když ale nepřišli domů ani ráno, vydali se je sousedé hledat. Našli však jenom jednoho. Ležel bezduchý vedle vykopané jámy. Toho druhého už nikdy nespatřili.

Stěží přivedli bezvědomého k životu, ale kloudného slova z něho nevypáčili. Chřadl jim před očima. Ponejvíce mlčky vysedával za pecí a zakrátko nato umřel. Lidé pak sami usoudili, že ti dva při svém počínání asi nějak chybili a čert nad nimi nabyl moci.

Použitá literatura: Karel Bazal - Paměti plané růže

© 2012 – Savana.cz, vytvořeno pomocí systému Hostedit.cz